Tri dny nabite cestovanim ve vsemoznych dopravnich prostredcich, navstevou krasnych pamatek (dzinisticke chramy v Mount Abu, Mestsky palac v Udaipuru..), paradnimi vyhledy (hlavne na pohadkovy Lake Palace), ochutnavanim indickych specialit, nakupovanim, ukazkami indicke kultury …
Opravdu jsem si vydechla, az kdyz jsme vyjizdeli z nadrazi na Abu Road smer Jaipur…A utvrdila se, ze delat turistickeho pruvodce neni zadna sranda :) Ale vylet to byl opravdu paradni.
Udaipur. ‘Bile mesto’ plne mramorovych palacu. Ne nadarmo se mu prezdiva nejromantictejci misto v celem Rajasthanu. V Mestskem palaci jsme si zaplatili pruvodce a ten nas zasobil mnoha zajimavymi poznamkami. Tak udrzovany palac jsem tu jeste nevidela (duvodem je, ze nepatri statu). V jedne jeho casti zije dodnes pan maharaja s rodinou. Pronajali jsme si slapadlo a hodinu si uzivali vody, slunicka a okukovani jednoho z nejluxusnejsich hotelu (Lake Palace) na Pichola Lake v centru stareho mesta.
Zastihli jsme tu i kazdorocni festival indicke kultury (Shilpgram) plny barevnych ukazek tancu a zpevu ze vsech koutu Indie. Originalni bylo vystoupeni atletu z Punjabu, kteri proskakovali horicimi obrucemi a ve trech byli schopni prolezt obruci o prumeru kolem pul metru.
Mount Abu. Jedina ‘Hill station’ v Rajasthanu. Velmi specificka krajina plna kopcu, palem a roztodivnych skalnich utvaru rozesetych kolem jezera Nakki. Jako jedni z mala turistu jsme dorazili brzy rano, takze nas zastihla poradna zima a zatazene rolety vsech obchodu a restauraci. Mount Abu si nas vsak udobrilo nadhernym vychodem slunce. Nakonec jsme preci jen objevili guest house, kde jsme mohli posnidat a pan recepcni nas vybavil mapou okoli a doporucil peknou (trihodinovou) prochazku kolem jezera az k popularnim Delwara temples. Ty jsou opravdovym unikatem. Nadherne tesane do mramoru, dilo hodne odbivu. Nanestesti bylo v komplexu zakazane fotografovat :(
Na klastery nam zbyla bohuzel jen hodina (kdo mohl tusit, ze oteviraji az ve 12:00!?) a uz jsme frceli dzipem serpentinami dolu k nadrazi, abychom stihli nas odpoledni spoj. Ridici, jako by nechapali nasi vypjatou situaci, smlouvani neskutecne natahovali a tvrdili, ze musime pockat, az bude dzip plny. Nakonec jsme jeden na druheho jen pokrikovali a vsemozne se je snazili primet k odjezdu, coz se asi po 10 minutach podarilo. Uf:)
Opravdu jsem si vydechla, az kdyz jsme vyjizdeli z nadrazi na Abu Road smer Jaipur…A utvrdila se, ze delat turistickeho pruvodce neni zadna sranda :) Ale vylet to byl opravdu paradni.
Udaipur. ‘Bile mesto’ plne mramorovych palacu. Ne nadarmo se mu prezdiva nejromantictejci misto v celem Rajasthanu. V Mestskem palaci jsme si zaplatili pruvodce a ten nas zasobil mnoha zajimavymi poznamkami. Tak udrzovany palac jsem tu jeste nevidela (duvodem je, ze nepatri statu). V jedne jeho casti zije dodnes pan maharaja s rodinou. Pronajali jsme si slapadlo a hodinu si uzivali vody, slunicka a okukovani jednoho z nejluxusnejsich hotelu (Lake Palace) na Pichola Lake v centru stareho mesta.
Zastihli jsme tu i kazdorocni festival indicke kultury (Shilpgram) plny barevnych ukazek tancu a zpevu ze vsech koutu Indie. Originalni bylo vystoupeni atletu z Punjabu, kteri proskakovali horicimi obrucemi a ve trech byli schopni prolezt obruci o prumeru kolem pul metru.
Mount Abu. Jedina ‘Hill station’ v Rajasthanu. Velmi specificka krajina plna kopcu, palem a roztodivnych skalnich utvaru rozesetych kolem jezera Nakki. Jako jedni z mala turistu jsme dorazili brzy rano, takze nas zastihla poradna zima a zatazene rolety vsech obchodu a restauraci. Mount Abu si nas vsak udobrilo nadhernym vychodem slunce. Nakonec jsme preci jen objevili guest house, kde jsme mohli posnidat a pan recepcni nas vybavil mapou okoli a doporucil peknou (trihodinovou) prochazku kolem jezera az k popularnim Delwara temples. Ty jsou opravdovym unikatem. Nadherne tesane do mramoru, dilo hodne odbivu. Nanestesti bylo v komplexu zakazane fotografovat :(
Na klastery nam zbyla bohuzel jen hodina (kdo mohl tusit, ze oteviraji az ve 12:00!?) a uz jsme frceli dzipem serpentinami dolu k nadrazi, abychom stihli nas odpoledni spoj. Ridici, jako by nechapali nasi vypjatou situaci, smlouvani neskutecne natahovali a tvrdili, ze musime pockat, az bude dzip plny. Nakonec jsme jeden na druheho jen pokrikovali a vsemozne se je snazili primet k odjezdu, coz se asi po 10 minutach podarilo. Uf:)
No comments:
Post a Comment